Kumburk

Kumburk byl postaven někdy na přelomu13. a14. století, je tedy stejně starý jako Bradlec. Jeho zakladatel mu dal název Goldenburk, což naši předci začali brzo vyslovovat jako Koldenburk, Kolmburk (1362) a poprvé roku 1394 se v zápisech o hradu objevuje jméno Kumburk.  Nejstarším známým držitelem hradu byl Markvart z Goldemburka (1325), který pocházel z rodupánů z Vartemberka byl pravděpodobně zakladatelem rodu pánů Kumburských. Z tohoto rodu máme nejstarší zprávy o třech bratrech, Benešovi, Jindřichovi a Benešovi mladším, kteří snad byli syny Markvarta. Pánem na Kumburce se stal Beneš mladší (jeho bratři měli statky na Moravě), což potvrzují záznamy z let 1357-58, které mluví o Benešovi jako o majiteli Kumburku a jako o patronovi  kostelů ve Staré a Nové Pace a v Úbislavicích. Po něm (před r. 1362) se držitelem panství stává Jindřich z Kolmburka, jinak z Vartemberka, který byl snad Benešovým synem. Syn Jindřichův, Jan z Kumburka, je majitelem hradu i panství od r. 1397. Nebyl však dobrým hospodářem a pro celkovou zadluženost musel r. 1406 skoro celé panství prodat. Ponechal si pouze dvůr v Horní Radimi, ale i ten brzo zadlužil. Zanedlouho poté (r. 1410) Jan zemřel. Panství onoho roku 1406 koupil Jan Krušina z Lichtemburka, nejvyšší purkrabě, hofmistr a hejtman Svidnický, kterému patřilo i Opočno. O rok později však zemřel a zanechal po sobě tři syny, Hynka, Alexandra a Janka.

Hynek Krušina z Lichtemburka, jako nejstarší, zdědil panství opočenské i kumburské. Hynek byl horlivým přívržencem kalicha. Podepsal i stížný list ke kostnickému koncilu, kde vyjádřil svůj protest proti odsouzení mistra Jana Husa. V dubnu r. 1420 byl spolu s knězem Ambrožem z Hradce vůdcem táboru lidu na hoře Oreb u Třebechovic, odkud lid táhnul na pomoc Pražanům. Cestou vypálili klášter v Mnichově Hradišti, a když konečně přitáhli ku Praze, Pražané je vítali s velkými poctami a Hynka Krušinu jmenovali předním hejtmanem ve městě. Hynek se zde však nezdržel dlouho a již v květnu se navrátil na svoje statky, které trpěly pleněním královských vojsk. Na straně Pražanů stál i r. 1423, neschvaloval však jejich bratření s tábority. Jestli bojoval po jejich boku i r. 1426 u Ústí, není spolehlivě doloženo. Jisté však je, že do r. 1427 obrátil svoji víru a přidal se na stranu císaře Zikmunda i s hrady Kumburkem a Vysokou. Jednou z příčin náhlé změny bylo pravděpodobně i spříznění s katolickým rodem Hazmburků, když si Hynek vzal za manželku Annu z Hazmburka. Po její smrti se znovu oženil, tentokrát s Annou z Koldic, vdovou po Půtovi z Častolovic. Dostal se tak k velkému jmění Častolovického rodu (koupil např. Potštejn). Díky tomuto sňatku vedl ale i rozepři, když jednu z dcer Půty z Častolovic unesl Zikmund z Rychnova, služebník biskupa Vratislavického a učinil jí násilí. Hynek pak brojil proti všem Slezanům a nakonec s pomocí biskupa stihl Zikmunda ten nejhorší trest. Hynek se ještě zúčastnil volby Jiřího z Poděbrad na českého krále a r. 1454 zemřel. Zanechal po sobě jediného syna Viléma Krušinu a pět dcer. Vilém ještě r. 1454 prodal častolovické panství, se kterým měl jeho otec pouze nepříjemnosti, Jiřímu z Poděbrad a Hostinné přenechal své nevlastní matce Anně z Koldic. Jako věrný přívrženec Jiřího z Poděbrad a zkušený válečník dostává od krále významné úkoly. R. 1478 vymohl Nové Pace výsadní právo na výroční trh. Vilém měl jediného potomka, naštěstí pro něho syna jménem Haiman. Ten vedl o Kumburk soudní při s Janem Heroltem z Kunštátu, který si na něj dělal nárok jako vnuk Keruše z Kumburka. Haiman při vyhrál, ale Kumburk záhy poté prodal a odstěhoval se na tvrz do Miletína.

Roku 1500 je tak jako majitel Kumburku uváděn Jan Žehušický z Nestajova. Po něm (někdy kolem r. 1513) držel Kumburk vnuk Jiřího z Poděbrad Bartoloměj, kníže Minsterberský. Od něho hrad koupil Jindřich Berka z Dubé, který byl mezi lety 1517-19 i hejtmanem hradeckého kraje. Jako spolumajitel je v letech 1520-21 uváděn i Jan Berka z Dubé. Někdy v následujících letech přešlo kumburské panství k majetku Trčků z Lípy. 25. října 1533 nastalo dělení panství Trčků a opočenský díl s hradem Kumburkem připadl Janu mladšímu Trčkovi z Lípy. Ten prodal Kumburk, Bradlec a mnoho okolních vesnic Mikuláši Trčkovi z Lípy, který v té době vlastnil i Veliš s Jičínem a další drobné statky. Mikuláš zemřel roku1540 ajeho majetek přešel na syna Viléma. Vilém měl vleklé zdravotní potíže, r. 1569 zemřel a odkázal velké panství svým pěti strýcům – Burjanovi, Ferdinandovi, Jaroslavovi, Zdeňkovi a Mikuláši, bratřím Trčkovým z Lípy. V té době bylo město Jičín odtrženo od panství Velišského, kam patřilo odnepaměti, a bylo zařazeno k panství kumburskému, které připadlo Burjanovi. Ten se o ně pečlivě staral, např. r. 1583 dovolil Packým měšťanům výstavbu sladovny s právem vařit pivo a r. 1591, po velkém požáru Jičína, vymohl na zemském sněmu městu po tři roky osvobození od daní. Po něm převzal panství syn Jan Rudolf. Pokračoval v politice svého otce a byl řádným  hospodářem.  Zakládal  východně  od  Jičína oboru, a Jičínští mu proto vyměnili háj u Valdic se třemi rybníčky. Za to dostali Kbelnický rybník, louky,  pole a tři lesy u Bradlce (Zlatníky, Okolnice, Zabito), to vše podle smlouvy z 12. května 1600. Packým občanům zrušil mnohé poplatky a oni na oplátku upustili od várek povolených r. 1583. Není jasné, jaký důvod vedl Jana Rudolfa prodat utěšené panství r. 1607 Zikmundu Smiřickému.

Od poloviny 16. století majitelé panství již na Kumburce trvale nepobývali a rovněž Smiřičtí se k tomu nechystali. Studený hrad již nebyl ani pohodlný, ani reprezentativní. Po smrti Zikmunda Smiřického (1608) se stal majitelem panství syn Jaroslav Smiřický a po jeho smrti (1611) jeho bratři Albrecht Jan a Jindřich Jiří. Smiřická panství získal r. 1621 Albrecht z Valdštejna. Po zrušení Frýdlantského knížectví r. 1636 daroval císař Ferdinand Kumburk, Libštát, Novou Paku, Úlibice, Dřevěnice a dalších 46 vesnic Rudolfovi z Tyfenpachu. Za jeho panování nastaly v kraji zlé časy. Švédové plenili, co se dalo (např. r. 1643 vyrabovali 56 domů v Nové Pace, jejich koně spásali ozimy, takže nebylo co   sklízet  atd.). Rudolf   zemřel r. 1653  a panství se ujala jeho manželka Marie Anna Eliška z Tyfenpachu.

Tou dobou byl hrad již dávno pustý a sloužil jako útočiště Švédům. Proto se Ferdinand III. rozhodl podobné objekty rozbořit. V kraji to byly hrady Kumburk, Veliš a Náchod. Krutý osud se nakonec vyhnul Náchodu, který získal dobrého přímluvce. Veliš a Kumburk však byly roku 1658 rozbořeny prachovými náložemi a začalo několik století jejich drancování, kdy z nich byl neustále odvážen kámen na stavby v okolí.

Panství se zříceninou Kumburku neslo však i nadále jeho jméno. Držiteli Kumburského panství byly dále rody Šternberků a Trautmannsdorfů. Těm bylo panství zkonfiskováno r. 1945. R. 1840 se kníže z Trautmannsdorfu snažil hrad zabezpečit a dal i vyčistit velký sklep.

V dobách romantismu v 19. století se hradní zříceniny stávaly oblíbeným cílem výletů. Jedním z nejznámějších návštěvníků Kumburku byl Karel Hynek Mácha, který se zde často kochal dalekými výhledy. Ve zbytcích velké věže má zasazenou pamětní desku. Další pokusy o zabezpečení trosek hradu byly provedeny v letech 1939-41 v režii Klubu českých turistů. Při nich byla opravena věž, vyčištěny sklepy a vyzděna opěrná zeď jádra hradu.

V současnosti patří Kumburk obci Syřenov a stará se o něj Sdružení pro záchranu hradu Kumburku.

Jako o každém hradu se i o Kumburku traduje celá řada pověstí. Za větrných nocí  tu prý bloudí duch panny Meluzíny, která zde byla vězněna v tzv. Panenské věži. Snad je to vzpomínka na Elišku Kateřinu Smiřickou. Podle jiné pověsti se zde objevuje přízrak smutného myslivce. Co mohlo být jejím původem není známo. A samozřejmě nesmí chybět pověst o pokladu. Ten je na Kumburku prý zakopán v hlubokých sklepeních a hlídá ho obrovský kohout s ohnivýma očima.

Převzato z internetových stránek www.mujweb.cz